Martin Zavadil je studentem FF UP Olomouc (žurnalistika a divadelní věda), mj. působí jako šéfredaktor internetového zpravodajství ze světa divadla Divá báze (divabaze.cz). Jeho povídka Neudělal vznikla v rámci semináře tvůrčího psaní, který na FF UP vede spisovatel Antonín Bajaja. Naživo zazněla během čtvrté Noci (18.10.2011).
"Prvním předčítačem byl Martin Zavadil, mnohým znám coby člen improvizační formace O.Li.V.Y. Jeho sociálně laděné texty reflektovaly, jak je dnes u mladých autorů téměř pravidlem, odcizenost a zmatenost doby, všudypřítomnou komerci a zabřednutí ve stojaté vodě bez schopnosti posunout se dál. Postavy žily prázdnými okamžiky, jenž sem tam naplnila nerealizovatelná představa, nejlépe se sexuálním podtextem. Styl Martina byl minimalisticky popisný, vystačil si s holými větami, poslepovanými střípky jednotlivostí, jež odrážely atmosféru všedního dne, nebo spíše dní a let."
- Martina Šviráková (report z NOTLR IV)
 |
| Martin Zavadil: Neudělal |
Choroba jí pomalu ubírala sil. Chodil za ní každý den po škole a někdy i místo školy. Ze začátku si hodně povídali. O svatbách bývalých spolužáků, špatném počasí, jejích plánech a jeho studiu. Tehdy jsem ten pocit neměl. Nechodila za mnou, nemluvila o tom. Občas jí pomáhal stoupnout si k oknu. Dívala se ven. Buď mlčela, nebo si chtěla strašně rychle povídat. Měl pocit, že je veselá. I když se tvářila smutně, vypadala krásně. Určitě trochu přihrává. Ležela tam už strašně dlouho. Její otec byl řidič taxíku. Neměl rád okurky a rád poslouchal rádio, hlavně počasí. Stával s taxíkem kousek od domu, kde bydlel a rozvážel bohatší úředníky, kteří pracují ve stejné ulici. Hodně kouřil. Ona kouření nesnášela, v tom byli zajedno. Většina známých se ho ptala, jestli s ní chodí a „Co bylo?“. V té době ležela už skoro rok.
Jaro. Chodil hrávat fotbal, nebo stolní tenis. Vždy v modré mikině s kapucí. Místo odpoledních přednášek, občas vynechal návštěvu u ní. Nevypadala, že by jí to vadilo. Nikdy nic neřekla. Občas seděli naproti sobě, mlčeli.
Přišel hodně pozdě. Okno bylo otevřené a trochu sem foukalo. Spala, přistoupil k ní a pohladil jí vystrčenou pravou ruku, byla studená. Z venku zafoukalo. Zavřel okno a sedl si do houpacího křesla. Byl to nejbáječnější kus nábytku u ní doma. Její matka si hodně potrpěla na starý nábytek, ale jemně vrzající houpací křeslo měl nejraděj. Seděl jsem, foukal vítr, nevěděl jsem to. Tehdy s ní chtěl poprvé něco mít, její rodiče nebyli doma. Pohodlné křeslo ho ale uondalo a na chvíli usnul. Když se probudil, seděla na posteli. Byla bledá a dívala se na něj. Pozdravil ji a rozlámaně vstal z křesla. Nic neřekla a zase si lehla. Hlasitě dýchala a pořád se dívala. Pak se čistým hlasem zeptala, jestli by nemohl zůstat u ní, že rodiče přijedou až zítra ráno. Samozřejmě souhlasil. Chtěl s ní něco mít.
Ne, to nevím. Nepoznal jsem to! Celou tu noc proseděl na posteli, na kterém dýchala. Pozdě v noci pochopil, že ho jen chtěla v pokoji. Zklamaně a zároveň naštvaně usnul v křesle. Probudila ho tramvaj těsně před svítáním. Nechtělo se mu spát, ale zároveň věděl, že bude celý den nevyspaný a nepůjde na přednášku. Už neusnul.
Bylo tiché ráno, unavení ptáci začínali zpívat. Pokojem proletěl přidušený zvuk mladého těla, koupajícího se ve zvrhlých radostech snů. Ještě byla tma. Okno zůstalo celou noc otevřené. Ani neví, kdy ho otevíral. Pozoroval ji. Pod přiléhavým pyžamem se rýsovala pevná prsa a z peřiny měla vystrčené obě nohy. Spala na zádech s nohama od sebe. Když k ní přistoupil, byla strašně bledá a podivně sebou škubla. Neškubala se celá, jen tělo. Hlava zůstávala pořád nehybná.
Lehce nazvedl peřinu. Noční košili měla vyhrnutou až nad kolena. Vykukoval jí spodní okraj bílých kalhotek. Chvíli to se zájmem pozoroval. Když sebou zase škubla, strašně se lekl. Přikryl jí nohy a sedl si znovu do křesla. Když sedal, vydala sotva slyšitelný vzdech.
Nic nepostřehl. Žádná změna. Chvíli se na ni díval. Bledou, s jemným spícím smutkem, za kterým znovu viděl úsměv. Vypadla jí ruka. Stoupl, pomalu ji vzal a strčil pod modrou peřinu se žlutými květy. Byla studená. Ještě jednou se podíval, jak spí. Zabouchl dveře a odešel.
Ve dveřích se míjel s dvěma muži v montérkách. Auto, ze kterého vystoupili, zasmradilo celý průjezd. Nemyslíte na mě? Už jsem říkal, že o tom nic nevím. Ne, nemám ho. Na rohu si koupil párek v rohlíku a šel si sednout na lavičku. Bylo brzo, takže v parku byl skoro sám. Párek byl ošizený. Zbytek rohlíku rozházel holubům. Jednoho chtěl odehnat z lavičky a vystrčený hřebík mu utrhl knoflík u košile. Schoval si ho do kapsy, a co nejdelší cestou šel domů.
Když se sprchoval, myslel na ni. Na pohled když ji přikrýval. Několikrát si ho přehrál, až ho to vzrušilo. „Ne, teď ne.“, řekl nahlas v prázdné koupelně a pustil si chladnější vodu. Já jsem ji měl rád…nemůžu o tom mluvit. Nedělá mi to dobře. Zvuk sprchy probudil jeho sestru. Několikrát zabouchala na dveře, na znamení, že by měl odejít pryč. V kuchyni ho ještě v polospánku pozdravila a zapadla do koupelny. Zapnul rádio a četl noviny, které přišly s ranní poštou. Vlakové neštěstí na jihovýchodě Indie, teplotní rekordy, odstoupení politiků. Zazvonil telefon. Sestra vyběhla z koupelny jen v ručníku. Odešel do vedlejšího pokoje a pustil televizi. Nic. Nefungoval ovladač. Stoupl, aby zapnul televizi a telefon znovu zazvonil. Sestra se už sprchovala a přitom si zpívala. Zvedl telefon.
© Martin Zavadil
Žádné komentáře:
Okomentovat