Klip ze čtvrté Noci je online!

Sledujte video ze čtvrtého dílu NOTLR. Stejně jako klip ze třetí Noci, i nynější osmiminutový report pochází z dílny přední persony mladé filmařské vlny z Olomouce - Jana Haluzy z Last Minute Rescue Film. Honza přitvrdil na hororovou notu, klip svým způsobem vzdává sympatický hold snímku, podle něhož celý večer dostal název. Jen ty zombies nahrazují živelní psavci a předčítači. 

 

KARLOVO (povídka Martina Zavadila)

Druhá povídka Martina Zavadila, která naživo zazněla během čtvrté Noci (18. 10. 2011)

"Úskalím vážného tématu, jež si vybral Martin, je nežádoucí sklouznutí v patetičnost až směšnost, ke kterému dojde o to snáz, je-li text předčítán nahlas. V té chvíli se problémem může stát také veřejné používání nadávek. Martin tuto hranu nepřekročil a balancoval na ní úspěšně i při přednesu druhé povídky Karlovo, která barvitými vulgarismy i erotickými popisy nešetřila a připomínala tak prózu Bukowského."

                                                                             - Martina Šviráková (report z NOTLR IV)

Martin Zavadil: Karlovo

Kolem projel vůz s radlicí a ošplíchl reklamu blízko silnice. Karel prošel kolejištěm na druhou stranu ulice a párkrát poklepal botou, aby z ní otřepal slanou břečku. Zasraný počasí, a plivl do rýhy vedle dlaždice. V létě ze zahrádky pozoroval, jak tyhle chodníkový miny lámou červený podpatky, teď je plnily hnědou slanou vodou. Jednoduché pasti města měl rád. Vešel do podchodu a vytáhl z kabátu malou lahvičku vodky. Třikrát se rychle napil a zase ji schoval. Tohle dělal, dokud neuslyšel nahoře autobus. Vyšel pomalu schody, sedl si za řidiče a dopil vodku. Prázdnou láhev položil vedle sebe. Nikdo si tak k němu nesedl. Nikdy.

Zastávku před konečnou vystoupil a zašel si koupit nějaký salám. Střídal vysočinu, čabajku, občas si dal šunku. Dneska byla středa. Čabajka. Nakrájený salám dal do kapsy a šel do hospody. Sedl si do rohu, a když se vrchní nedíval, vytáhl jeden plátek z kapsy, rychle položil na jazyk a zapil pivem. Když salám dojedl, šel domů. Manželka byla u dcery, tak si sedl k televizi a usnul. Probudila ho kolem desáté, šel do koupelny, vypláchl si, natáhl budíka a usnul.

Ráno si dal dva rohlíky s máslem a rajče z Billy, který mělo tak umělou a tenkou slupku, že se skoro samo rozteklo. Venku lehce sněžilo. Zalezl do budky, kde se tísnilo dalších deset lidí. V pět ráno nikdo nekecá. Ticho, snad jako na mši, stáli v budce a čekali, až přijede jejich autobus s nelogicky vysmátou reklamou na Clavin. V mžitku sexuálním ďáblem, smál se chlap, kterýmu se nepostavil. Smutný.

Cestou do práce s ženskou vedle nadával na cigány. Ve firmě jich za pár korun zaměstnali deset, druhý den přišlo osm, třetí pět a v pátek nikdo.  Zlatej Beneš, přidal se holohlavý brigádník. Di do prdele. Brigádník ztichl a celou cestu tak bylo slyšet jen nadšený rozhlasový hlas nějaké Markéty, která si říkala „Kvítko“. Autobusák si broukal jen aby neusnul a krásu celýho obrazu doplňovaly zvratky u dveří, který jednoznačně smrděly chlastem.

Karel vylezl z autobusu, zapl si bundu a trochu rychleji šel do dodávky, která ho měla odvést na stavbu. Zdar, Zdar, Čau, Zdar, splnilo společenskou povinnost pět ospalých chlapů. V dodávce to smrdělo potem a vonělo slivovicí, kterou dal Tibor kolovat. Měl svátek. Bylo třináctýho listopadu. Na zdraví! řekl Karel a napil se. Dvakrát.

Dneska dělali pod střechou. Nějaký zazobanec si nechal nadstřešit půlku zahrady. Karel opatrně vykládával dlažbu z palety do kolečka a vezl ji po hustém trávníku, ve kterém ještě chvíli zůstávaly jeho šlápoty a otisk od kolečka. Pokládal dlažbu až k okraji střechy. Pak se otočil a začal s druhým nesmyslným chodníčkem, který zabíral místo měkké, poddajné trávě. Ve velkém okně zimní zahrady je pozorovala asi sedmnáctiletá holka v šortkách. Když přišli, provokativně si oblekla uplý tričko a teď se se svýma trojkama bez podprsenky lepila na sklo, za kterým nebyl listopad. Aspoň podle kaktusů.

Karel ji chvíli pozoroval, a pak si šel pro pivo. Hučelo mu. Nejen v hlavě a nejen z chlastu. Když se opíral o dodávku, představoval si, co by s touhle malou děvkou udělal. Děvka to pro něj byla. Sice jen na chvíli, ale ta představa mu dělala dobře. Ohnul by ji přes… třeba růžovou postel… nestůj a pocem Karle. Jo. V takovýhle chvíli vždycky někdo něco zařve, něco potřebuje. Přijel náklaďák s nábytkem. Vytáhli malou pohovku a nesli ji do domu. Očividně bohatý barák, strop v kuchyni vykládaný dřevem, televize velká jak artový kino a malá děvka na balkóně, které mimochodem z malých šortek leze prdel. Položili pohovku doprostřed místnosti. Moc se tu nerozhlížej, ať jim to neokoukáš. Karel se díval na strop a zároveň sledoval co se děje na balkóně. Sedla si a četla. Ještě něco?  zeptal se. Ne už to si vyloží sami. Venku svítilo zimní slunce a měnilo rozbředlou sračku ve vodu, která tekla z nadstřešené zahrady. Karel seděl s ostatníma a svačil. Kde děláme zítra? Zase tady.

Když dojeli, počkal na veselýho impotenta a pak šel ze zastávky rovnou domů. Měl chuť na sex. Manželka za dvě hodiny volala, že bude spát u dcery, půjdou večer nakupovat. Sedl si k televizi s malou lahvičkou vodky a usnul, aniž by ji otevřel.

Probudil se nad ránem a nemohl usnout. Otevřel vodku a třikrát si rychle lokl. Seděl potmě u stolu v kuchyni a bylo mu smutno.

© Martin Zavadil

NEUDĚLAL (povídka Martina Zavadila)

Martin Zavadil je studentem FF UP Olomouc (žurnalistika a divadelní věda), mj. působí jako šéfredaktor internetového zpravodajství ze světa divadla Divá báze (divabaze.cz). Jeho povídka Neudělal vznikla v rámci semináře tvůrčího psaní, který na FF UP vede spisovatel Antonín Bajaja. Naživo zazněla během čtvrté Noci (18.10.2011).

"Prvním předčítačem byl Martin Zavadil, mnohým znám coby člen improvizační formace O.Li.V.Y. Jeho sociálně laděné texty reflektovaly, jak je dnes u mladých autorů téměř pravidlem, odcizenost a zmatenost doby, všudypřítomnou komerci a zabřednutí ve stojaté vodě bez schopnosti posunout se dál. Postavy žily prázdnými okamžiky, jenž sem tam naplnila nerealizovatelná představa, nejlépe se sexuálním podtextem. Styl Martina byl minimalisticky popisný, vystačil si s holými větami, poslepovanými střípky jednotlivostí, jež odrážely atmosféru všedního dne, nebo spíše dní a let."

                                                                             - Martina Šviráková (report z NOTLR IV)

Martin Zavadil: Neudělal

Choroba jí pomalu ubírala sil. Chodil za ní každý den po škole a někdy i místo školy. Ze začátku si hodně povídali. O svatbách bývalých spolužáků, špatném počasí, jejích plánech a jeho studiu. Tehdy jsem ten pocit neměl. Nechodila za mnou, nemluvila o tom. Občas jí pomáhal stoupnout si k oknu. Dívala se ven. Buď mlčela, nebo si chtěla strašně rychle povídat. Měl pocit, že je veselá. I když se tvářila smutně, vypadala krásně. Určitě trochu přihrává. Ležela tam už strašně dlouho. Její otec byl řidič taxíku. Neměl rád okurky a rád poslouchal rádio, hlavně počasí. Stával s taxíkem kousek od domu, kde bydlel a rozvážel bohatší úředníky, kteří pracují ve stejné ulici. Hodně kouřil. Ona kouření nesnášela, v tom byli zajedno. Většina známých se ho ptala, jestli s ní chodí a „Co bylo?“. V té době ležela už skoro rok.

Jaro. Chodil hrávat fotbal, nebo stolní tenis. Vždy v modré mikině s kapucí. Místo odpoledních přednášek, občas vynechal návštěvu u ní. Nevypadala, že by jí to vadilo. Nikdy nic neřekla. Občas seděli naproti sobě, mlčeli.

Přišel hodně pozdě. Okno bylo otevřené a trochu sem foukalo. Spala, přistoupil k ní a pohladil jí vystrčenou pravou ruku, byla studená. Z venku zafoukalo. Zavřel okno a sedl si do houpacího křesla. Byl to nejbáječnější kus nábytku u ní doma. Její matka si hodně potrpěla na starý nábytek, ale jemně vrzající houpací křeslo měl nejraděj. Seděl jsem, foukal vítr, nevěděl jsem to. Tehdy s ní chtěl poprvé něco mít, její rodiče nebyli doma. Pohodlné křeslo ho ale uondalo a na chvíli usnul. Když se probudil, seděla na posteli. Byla bledá a dívala se na něj. Pozdravil ji a rozlámaně vstal z křesla. Nic neřekla a zase si lehla. Hlasitě dýchala a pořád se dívala. Pak se čistým hlasem zeptala, jestli by nemohl zůstat u ní, že rodiče přijedou až zítra ráno. Samozřejmě souhlasil. Chtěl s ní něco mít.

Ne, to nevím. Nepoznal jsem to! Celou tu noc proseděl na posteli, na kterém dýchala. Pozdě v noci pochopil, že ho jen chtěla v pokoji. Zklamaně a zároveň naštvaně usnul v křesle. Probudila ho tramvaj těsně před svítáním. Nechtělo se mu spát, ale zároveň věděl, že bude celý den nevyspaný a nepůjde na přednášku. Už neusnul.

Bylo tiché ráno, unavení ptáci začínali zpívat. Pokojem proletěl přidušený zvuk mladého těla, koupajícího se ve zvrhlých radostech snů. Ještě byla tma. Okno zůstalo celou noc otevřené. Ani neví, kdy ho otevíral. Pozoroval ji. Pod přiléhavým pyžamem se rýsovala pevná prsa a z peřiny měla vystrčené obě nohy. Spala na zádech s nohama od sebe. Když k ní přistoupil, byla strašně bledá a podivně sebou škubla. Neškubala se celá, jen tělo. Hlava zůstávala pořád nehybná.

Lehce nazvedl peřinu. Noční košili měla vyhrnutou až nad kolena. Vykukoval jí spodní okraj bílých kalhotek. Chvíli to se zájmem pozoroval. Když sebou zase škubla, strašně se lekl. Přikryl jí nohy a sedl si znovu do křesla. Když sedal, vydala sotva slyšitelný vzdech.

Nic nepostřehl. Žádná změna. Chvíli se na ni díval. Bledou, s jemným spícím smutkem, za kterým znovu viděl úsměv. Vypadla jí ruka. Stoupl, pomalu ji vzal a strčil pod modrou peřinu se žlutými květy. Byla studená. Ještě jednou se podíval, jak spí. Zabouchl dveře a odešel.

Ve dveřích se míjel s dvěma muži v montérkách. Auto, ze kterého vystoupili, zasmradilo celý průjezd. Nemyslíte na mě? Už jsem říkal, že o tom nic nevím. Ne, nemám ho. Na rohu si koupil párek v rohlíku a šel si sednout na lavičku. Bylo brzo, takže v parku byl skoro sám. Párek byl ošizený. Zbytek rohlíku rozházel holubům. Jednoho chtěl odehnat z lavičky a vystrčený hřebík mu utrhl knoflík u košile. Schoval si ho do kapsy, a co nejdelší cestou šel domů.

Když se sprchoval, myslel na ni. Na pohled když ji přikrýval. Několikrát si ho přehrál, až ho to vzrušilo. „Ne, teď ne.“, řekl nahlas v prázdné koupelně a pustil si chladnější vodu. Já jsem ji měl rád…nemůžu o tom mluvit. Nedělá mi to dobře. Zvuk sprchy probudil jeho sestru. Několikrát zabouchala na dveře, na znamení, že by měl odejít pryč. V kuchyni ho ještě v polospánku pozdravila a zapadla do koupelny. Zapnul rádio a četl noviny, které přišly s ranní poštou. Vlakové neštěstí na jihovýchodě Indie, teplotní rekordy, odstoupení politiků. Zazvonil telefon. Sestra vyběhla z koupelny jen v ručníku. Odešel do vedlejšího pokoje a pustil televizi. Nic. Nefungoval ovladač. Stoupl, aby zapnul televizi a telefon znovu zazvonil. Sestra se už sprchovala a přitom si zpívala. Zvedl telefon.

© Martin Zavadil