S básníkem a novinářem Luciášem F. Svobodou o hudebních vlivech, improvizaci, básnických inspiracích, hledání sebe sama a celoživotním panku.
|
© WWW.BSTRDS.COM
Lukáš Benda aka Luciáš F. Svoboda. Publicista, textař, autor prózy a poezie, fotograf, DJ. Jako hlavní host vystoupil v druhém díle NOTLR v březnu 2010.
|
***
Jsi také hudební publicista, jak moc (a zda vůbec)
tě ovlivňuje hudba při psaní poezie?
Zcela
zásadně. Už od dětství. Nejdříve Fanánek a Landa. Bavíme se o mé rané tvorbě
před rokem 2000. Znormálněl jsem až v pubertě, při objevení umu Jarouše
Svobody. V souvislosti s Mejlovým úmrtím jsem se pak obrátil
k vyznávání androše a inspiroval se u Krchovskýho, Zajíčka nebo Topola.
Ovlivnil mne také hip-hop. Nejprve André s Vladimirem, později Sifon,
nedávno Bonus a Bene. Dneska jsem ale odešel do světa mašinek. Už nechci, aby
mi někdo našeptával slova. Texty píšu pod vlivem Kraftwerk, Kalkbrennerů nebo
libovolného EBM. Elektronika mi nabízí myšlenkový rozcestník a je na mně, po
které z šipek se vydám. Od loňského jara se pak primárně snažím o propojení
básní a článků, vznikají tak explicitní, poetické, publicistické texty o hudbě,
což hejtrz zjevně nikdy nevykoušou.
Pravda, do některých tvých publicistických textů se
vlévá poezie – texty jsou prošpikovány básnickými obraty, mnohdy jsou literárně
laděné. Jiné jsou zase civilnější, více tradiční. Je to z tvé strany
záměr? Dopředu přemýšlíš, jakým způsobem k textu přistoupíš?
Jsem -
minimálně, co se formy týče - poměrně buřičský publicista, ovšem nelze napsat
rýmovánku o všem. Snažím se psát formálněji, tradičněji o těch jménech, ke
kterým mám citově zabarvený vztah. Poetický výlev o WWW nebo naopak o nějakém
odpadu bude vždycky inklinovat k patosu. Třeba Die Antwoord, ty mi jsou
úplně jedno. Tak jsem o nich zbásnil a narappoval recenzi, která mi přijde
docela pank.
Co pro tebe znamená pank?
Soubor
tradičního popu, taky Clash a Ramones (smích). Přestože vlastním doménu pank.cz
a pank je mým – po Berlýně - snad druhým nejnadužívanějším slovem, ve výsledku
pro mě znamená prázdný, mytický, dávno mrtvý pojem. Pank dnes převzal úlohu
parazitujícího větného členu. Zároveň mne ale zas a znova nepřestává
fascinovat, jak moc sexy ta panková revolta zůstává. Takhle to vnímám dnes.
Když mi bylo šest, přišlo mi pank dostat antiperle místo Tic-Taců, v osmi jsem chtěl raději Orbitku než Pedro. Pank bylo mít Game-Boy a diskety s Wolfensteinem. Taky sbírat hokejový kartičky, nehrát pogy a
koukat na Cartoon Network častěji než na Supermax. Psát Y místo J a W místo V. Ale hlavně šukat
s lolitkama na záchodcích a psát o tom básně. A psát je krásně. Taky jsem
si jeden čas myslel, že pank je o maratónech s Přáteli a HIMYM. Taky mi přišlo pank bejt fotbalovej chuligán.
Pank bylo opít se na první středoškolský poslední den školy. Pank bylo slýchat,
že kdybych se učil, dotáhnu to dál než nejdál. Pank pro mne znamenalo vyšňupat
půlmetrovou lajnu koxu. Vypít dvě sedmičky ginu. Pank bylo mít ego. Pank bylo mý ego.
Pank bylo mít vyhajpovanej profil na Facebooku. Ale pank je jinde. Vždycky si
v životě najdeš svůj pank, otázka je, jakou má přidruženou hodnotu.
Veskrze žádnou.
|
© Luciáš F. Svoboda |
Odráží se to ve tvé poezii?
Jako
zoufalství? Asi jo. Svým způsobem je můj život zatím především o zoufalém
hledání sebe sama aneb my stále hledáme štěstí. Až se najdu, možná si najdu i
svůj celoživotní pank. Do tý doby se nadchnu pro cokoliv a ke všemu ta hovna
ještě i zbásním. Mám vrozený tendence nadhodnocovat a rozhodovat se pro špatný
nápady. Zatím ale vše dopadlo docela dobře.
Když má člověk v merku tvou poezii, napadají
ho jména jako Bondy, Jirous. Kdo tě ovlivnil a stále ovlivňuje?
Děda.
Tvá živá
vystoupení jsou dravá a expresivní. Připravuješ se na autorské čtení (krom
výběru textů) i po stránce stylu přednesu? Anebo sázíš na bezprostřednost,
atmosféru, aktuální naladění posluchačů/diváků a přednes tvoříš až přímo na
místě?
Dříve
to byla devadesátiprocentní improvizace. Těch zbylých deset procent tvořily
úspěšné pózy z předchozích, na improvizaci založených performance. Nedávno
jsem ale roztočil album s jedním šikovným londýnským dubstepovým
producentem a atmosféra připravované desky je na mě při živých vystoupeních
poměrně znát. Nastala jistá změna ve frázování i dikci. Progres směrem
k rapovému divadlu. Navíc jsem se naučil třídit a raději než padesát
průměrných textů, přednesu pět nadprůměrných. Pořád ale platí, že se snažím vyvarovat
hry na efekt, a že každé gesto má své opodstatnění. A prostor pro improvizaci
se najde vždycky.
|
© Petr Pyjér Bílek |
Zmiňoval jsem Bondyho a Jirouse. Co třeba prokletí
básníci, Verlaine a spol. Nasával jsi někdy inspiraci u nich? A je podle tebe
jejich tvorba i v současný době inspirativní a podnětná? Ostatně, sám jsi
vystoupil s agresivním přednesem Erbenovy Svatební košile.
Když mi
bylo -náct, věřil jsem ve fantasmagorii, že jsem nový Jim Morrison. A právě
tahle posedlost mi otevřela dveře k Williamu Blakeovi. Ten mě společně
s Goethem a Erbenem oslovil z těch pravěkých básnických jmen asi
nejvíce. Dnes mě baví číst blog Jirky Imlaufa a tvorba tří Petrů, se kterými
úzce spolupracuji - Soukup, Polívka a Malej Péťa. Krchovský mě už zase tolik
nebere, Zajíček s Magorem a Topolem pořád a napořád. Z básníků let
minulých je zajímavý Milan Nápravník a kdosi, skrývající se pod pseudonymem
Tomáš Fuk. Ale to máš fuk, těch zmíněníhodných jmen je celá řada. Jsem
toho názoru, že svoje problémy dokážeme našroubovat na cokoliv, co se o ně jen
lehce otře. Proto se dokážeme ztotožnit s beatniky, ale i
s prokletými básníky.
Baví tě autorská čtení některých ze
zavedených autorů, ať už jde o básníky či prozaiky, anebo je to tu
chcíplé?
MC
Metoděj aka Konstantin Metoděj. To je aktuálně mnou nejvíce adorovaný
multifunkční umělec. Aktivista, básník, filozof, improvizátor, rapper…vše
v jednom.
Jaký je tvůj pohled na čím dál populárnější slam
poetry?
K tuzemské
mutaci poetry slamu jsem byl vždycky poměrně skeptický. Od účasti mě odrazovala
představa elitářství mezi soutěžícími a vystupování před nevkusným, kulturně
pologramotným publikem, které umí ocenit jen snadno pochopitelný kýč ala
bezduché rýmování
lásky-vlásky-vrásky-krásky-provázky-oblázky-obrázky-otázky-opasky-odrazky-podvazky.
Představa publika, které nikdy plně nedocení umělce bez masky, mne
přesvědčovala, ať si raději pořádám své vlastní poetry slamy, každý pátek na
Žižkově. Ve chvíli, kdy jsem ale přestal soutěžit proto, abych vyhrál a začal
soutěžit proto, abych se zúčastnil, mi nic k účasti na „nepřátelském“
poetry slamu nebránilo. Celá ta zkušenost byla ve finále příjemným překvapením.
Vystoupil jsem v rámci exhibice v Rock Café a úroveň soutěžících - ať
stálic Bohdana Bláhovce a Honzy Jílka nebo nových jmen jako je Taktika - byla
překvapivě vysoká. Při komparaci s německou slammerskou scénou, kterou
aktivně sleduju, by se takových pět nejlepších českých jmen jistě prokousalo do
německé top desítky. Za Evropou tak nezaostáváme v kvalitě jako spíše
v kvantitě, protože u nás to dělá právě těch deset jmen, zatímco
v Německu tisíce.
Co dál, co podnikáš právě teď?
Překonávám
období, kdy nemám nohu tak úplně na plynu a do jistý míry brzdím, abych
zpomalil. Na musicserver píšu články o berlínské scéně a česko-slovenské mladé
generaci hudebníků a hudebnic, na protišedi mapuju squatting a bojuju proti
gentrifikaci. To jsou fronty, na kterých hodlám válčit i do budoucna. Stále
píšu poezii, ale energii soustředím především k připravovanému albu, chtěl
bych k němu jet jako správný rock’n’rolla i turné. Ve druhé polovině roku
pak snad dopíšu už takřka tříletý román, prokoxuju se k nesmrtelnosti a
konečně budu slavný. Nepřipouštím si, že by to se to nepovedlo.
Rozhovor vedl spiritual father of
NOTLR Ondřej Čížek