NIGHT OF THE LIVING READERS: března 2012

S Janem Těsnohlídkem mladším, hlavním hostem třetí Noci, o hudbě, živém čtení, vlastním nakladatelství a potřebě nových jmen v české poezii.

Jan Těsnohlídek ml. (*1987). Pochází z Krucemburku, momentálně žije a pracuje v Praze. Byl redaktorem a zástupcem šéfredaktora časopisu pro současnou poezii Psí víno. V roce 2011 založil vlastní nakladatelství JT's. Jeho básně se dočkaly překladů do angličtiny, němčiny, italštiny, polštiny i slovinštiny a otištěny byly jak v českých, tak zahraničních časopisech a antologiích. Za svou debutovou sbírku Násilí bez předsudků (2009) získal Cenu Jiřího Ortena, v roce 2011 vydal svou zatím poslední sbírku básní s názvem Rakovina. Jako hlavní host vystoupil na třetím díle NOTLR v prosinci 2010.

***

Během našeho rozhovoru na třetí NOTLR jsi říkal, že písňové texty některých kapel tě baví mnohem víc než kterákoliv poezie. Které kapely to jsou? A když už jsme u té hudby, jak moc tě pak ovlivňuje během psaní?

Z těch, ke kterým se pořád vracím, to jsou rozhodně Radiohead, The National, R.E.M., Cold War Kids, Sparklehorse, The Kills, The Raveonettes, The Strokes, z posledního třeba roku to jsou pak Astronautalis, Sole, Soap&Skin, Cloud Nothings, Get Well Soon, Shearwater, The Vaccines a další. Z českých kapel bych neměl zapomenout na Priessnitz, Umakart, Zrní, Vypsanou Fixu, Mňágu a Žďorp. Myslím, že hudba má na moje psaní zásadní vliv, má ostatně zásadní vliv na celý můj život. Je to, jako když čteš dobrou knížku a máš pocit, že ti někdo rozumí a dává ti něco ze sebe. Dobrá hudba je jako dobrá literatura, nebo i jako dobré výtvarné umění. Hudba je ale rozhodně z toho vyjmenovaného dnes nejdostupnější. Jak konkrétně hudba ovlivňuje moje psaní, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Když ale posloucháš texty těch nejlepších, chceš být dobrý, jako oni. Je důležitý srovnávat se s těmi nejlepšími.

Tvůj přednes je velice specifický. Skoro jako bys pracoval se střihem, pečlivě volíš tón hlasu, kladeš větší či menší důraz na různá slova, zvýrazňuješ začátky, konce tlumíš. Přemýšlíš nad tím už během psaní? Zkoušíš si danou báseň číst nahlas, aby si měl představu, jak bude znít naživo během autorského čtení?

Nahlas si to při psaní nečtu, ale samozřejmě na přednes myslím už při tvorbě. Když píšeš, slyšíš ta slova v hlavě, takže si nemyslím, že by to bylo něco zvláštního. Samozřejmě je báseň důležitá především jako text, na papíře. Čtení už je další krok, kterým můžeš textu pomoct, nebo ublížit. V podstatě ale stejně ani nejlepším čtením neuděláš ze špatnýho textu dobrý, to je jasný.

Baví tě autorská čtení zdejších zavedených autorů, anebo je to tu chcíplé?

Autorská čtení mě obecně baví. Myslím, že za posledních pár let se tu v tomhle směru udělal velký pokrok, autorská čtení jsou vnímána kladně a autoři se na ně většinou těší. Můžeme si říct, že naši přední prozaici, jako jsou Viewegh, Rudiš, Zábranský, Hůlová, čtou skvěle, ale u básníků je to složitější. Jednak těžko říct, kdo je přední a jednak když už mají nějakou erudici v přednesu, sklouzává to do performance, což není úplně podle mýho gusta, ve většině případů mi to pak přijde trapný.

Co si myslíš o čím dál populárnější slam poetry, české verzi anglického poetry slamu?

To není můj šálek ani náhodou. Samozřejmě jsem navštívil několik exhibic, nějaká regionální kola i finále, ale přišlo mi to jako nekonečná přehlídka trapnosti. Představa, že si ti lidé zaplatí startovné, aby mohli vylézt na pódium a pak se tam ztrapňovat, mi přijde naprosto absurdní. Stejně tak potom hojná účast diváků. Víš, myslím si, že se u nás slam strašně rychle vyprázdnil za těch pár let, co tu je. Těch jmen, která se tomu věnují, je třeba pět až deset, každý je zná a pokaždé vyhraje někdo z nich. Všichni se ale opakují a sami sebe vykrádají. Chybí mi nová jména a hlavně nové pojetí přednesu. Třeba ve Španělsku se na některých slamech zpívá. Přijde mi, že v ČR si každý našel nějaký svůj styl, který ostatní respektují a tak už víš, co od koho čekat. Chybí mi tu invence. Abych ale jenom nekritizoval, tak z našich slamerů mám moc rád Bohdana Bláhovce, protože jeho slam je chytrý a dotýká se aktuálních témat, je sociálně kritický, což je mi dost blízké.

Tvůj styl psaní je oproti řadě jiných básníků dost odlišný. Jsi přesný opak klišé, že by správná báseň měla vznikat spontánně teď a tady, vyjít okamžitě z básníkova nitra. Své texty přepracováváš, proškrtáváš a trávíš nad nimi delší čas. Anebo se u tebe tenhle proces mění?

Kdepak, je to přesně tak, jak říkáš. Hodně práce, hodně škrtání a přepisování. Je pravda, že daleko výraznější to bylo při psaní Násilí bez předsudků. V té sbírce jsou dost rozsáhlé texty, jeden má i deset stránek. Při psaní takové básně už si musíš napsat i osnovu, abys měl jasno v tom, co chceš říct. To se pak běžně stávalo, že jsem na některých textech pracoval třeba i dva roky.

Stejné to bylo i během psaní Rakoviny?

Ne, při psaní Rakoviny byla situace o něco jiná. Jednak jsou v ní básně podstatně kratší, málokterá přesahuje jednu stránku. Zároveň jsem během těch let prošel značným vývojem jako redaktor, kdy jsem připravil několik knížek jiných autorů k vydání. Když jsi kritický k cizím textům, jsi ještě daleko kritičtější k těm svým. V podstatě jsem nepsal už tolik, jako dřív, kdy jsem popsal spoustu stránek a pak se z toho dalo použít leda pár veršů. Ubylo odpadu, což ale neznamená, že jsem na textech nepracoval dlouho. Hlavně třeba finální grafická úprava mi zabrala dost času a s texty jsem pořád dál a dál pracoval. Dokud není knížka venku, můžeš přepisovat, škrtat, upravovat. Jakmile je knížka v knihovně, už na ní nezměníš ani čárku a na to je potřeba myslet, je to velká zodpovědnost.

Mluvíš o zdlouhavé grafické úpravě sbírky - je podle tebe důležité, aby si autor budoval image, případně něco jako PR? Narážím na propagaci, budování ksichtu na venek, čehož se, zdá se mi, celá řada autorů u nás štítí. Vedeš si blog, zřizuješ facebookovou fan page, na youtube máš řadu videí s přednesy básní, tvá poslední sbírka Rakovina je graficky strohá, ale o to výraznější. Přijde mi, že zrovna ty s tím problém asi nemáš.

Záleží na tom, co autor chce. Pokud ale nechce jenom sedět doma a chrlit jednu knížku za druhou, chce se zúčastňovat nějakých čtení atd., pak rozhodně alespoň nějaký ten blog potřeba je. Na druhou stranu jsme pořád malá země, takže se tady znají všichni a taky autoři, kteří takřka internet nepoužívají, jsou známí. Shrnul bych to tak, že u nás to není nutnost, ale samozřejmě je to nějaké plus. Pro mě je ideální Facebook, jelikož každý měsíc mám kolem pěti autorských čtení a jsem dost líný psát to všechno na blog. Facebook je na obsluhu časově hodně nenáročný, takže mou stránku jde považovat za zdroj nejaktuálnějších informací o tom, na čem pracuji a kde mě budou moct čtenáři vidět.

Svou poslední sbírku Rakovina jsi už vydal ve svém vlastním nakladatelství JT´s. Jaké to je vzít otěže do svých rukou a začít vydávat knihy sobě, případně svým kolegům? Zajímají mě plusy a mínusy takového rozhodnutí.

Plusem je rozhodně to, že můžeš vydat kdykoliv a cokoliv. Čekací lhůta v některých nakladatelstvích je třeba dva roky, což je dost děsivá představa. Představ si, že něco napíšeš, odevzdáš rukopis a ta knížka vyjde za dva roky, nebo třeba dokonce vůbec nevyjde. Plusem teda je značná nezávislost, ale zároveň to rozhodně není tak, že bych mohl vydávat úplně cokoliv. Jsem limitovaný financemi, přeci jen vydávání poezie není nejlepší business, což je asi každému jasné - kdy naposledy si kdo zašel koupit sbírku básní?

Léta jsi byl součástí redakce časopisu Psí víno, teď už si jedeš sólo. Jak je to u nás s hledáním básnických talentů? Jsou anebo nejsou? Je vlastně koho vydávat?

To je dobrá otázka. Talenti jsou potřeba, nová jména by byla super. Otázkou je, zda noví, mladí autoři přijdou také s novou, mladou poezií, nebo zda budou donekonečna opisovat klasiky. O ty nové mám jako nakladatel rozhodně zájem. Jenom je jasné, že ve dvaceti nemá každý v ruce hotový skvělý rukopis a pak je tu problém s tím, že spousta autorů není příliš svolná k redakčním zásahům, které jsou naprosto nezbytné. Představa, že si někdo sedne a napíše výbornou sbírku, nebo třeba i jenom báseň, je naprosto naivní. A pokud se setkám s talentovaným autorem, který ale za žádnou cenu nepřipustí jediný škrt, pak je celá práce předem ztracená. Ale když se ptáš, kde autory hledat, vlastně si myslím, že je ani není potřeba hledat, jsou vidět všude! Jednak v literárních časopisech, jednak na internetu. Osobně dám jako hledač talentů hlavně na literární soutěže pro mladé autory a také když mě někdo zaujme na autorském čtení.

Co všechno chystáš v tomhle roce? Ať už jde o tvou vlastní tvorbu anebo o plány nakladatelství.

Ve psaní mám jasno, pracuju na svém prvním románu, který se bude jmenovat IZA, tak uvidím, jak mi to půjde. Jinak samozřejmě plánuju spoustu autorských čtení, koncem dubna festival v Utrechtu, na podzim bych měl předskakovat Umakartu na jejich turné. Co se nakladatelství týče, tak teď v březnu vyjde Zábranského Edita Farkaš a Semeniště zmrdů od Milana Kozelky. Další tituly jsou v plánu na podzim, ale to je ještě daleko. Prozradím, že by mělo jít o jednu překladovou knihu a jednu antologii, plus uvidíme, co zajímavého mi přijde do cesty. Mimo to na jaře spoluorganizuju literární festival Hořovice Václava Hraběte a v září festival Ortenova Kutná Hora.

Rozhovor vedl spiritual father of NOTLR Ondřej Čížek

Ukázky ze sbírky Rakovina:

porno

v praze se ve středu

cestou ze školy ztratila

devítiletá anička

roztomilá blondýnka

ze čtvrtý třídy –

všichni už jí pár dní hledaj a

každýmu musí bejt jasný že

je to v prdeli –

že jestli ještě žije tak

určitě

nezažívá nic pěknýho

že se domu nevrátí a

jestli jo tak už nikdy

nebude jako dřív - -

v praze se ve středu ztratila

devítiletá holčička

věc

jaká se stává každou chvíli a

to jen co napíšou v novinách

co řeknou v televizi –

co pak v africe

co na ukrajině v rusku

co v brazílii – -

věc jaká se stává

věc jaká

se stává

věc

jaká se stává

***

smrt srbům

plánovali jsme cestu do sarajeva

vyprávěla mi

o svý sestře která tam žila

o rozstřílenejch panelákách

o bratránkovi co se zbláznil protože

- ne každej je na to stavěnej a

dovede zabíjet - -

představoval jsem si

jaký to asi bude –

jít se v tom městě projít po sídlišti

chodit těma ulicema

jaký asi bude

kousek za městem odpočívat ve stínu stromu

na kterym se oběsila čtrnáctiletá holka

***

jeho poselství

před výlohou stál

nechutnej bezdomovec

trochu se kejval díval se do země

starej a špinavej

smrděl

lidi chodili kolem

obloukem ho obcházeli

každej viděl že to

nebude trvat dlouho

někde se svalí a

už se nezvedne

nikdo

se z toho neposere - -

každej viděl že

se z toho nikdo neposere

až se jednou svalej

až jednou nebudou moct dál

NIGHT OF THE LIVING READERS

pondělí 19. března 2012

Report z NOTLR V

sobota 17. března 2012

Předčítači s chutí do toho (interview na téma NOTLR)

pondělí 12. března 2012

Těsnohlídek ml.: Je důležitý srovnávat se s těmi nejlepšími

čtvrtek 1. března 2012

NOTLR V